Projevení/zhoršení ADHD v dospělosti

Následující text nemá za cíl přinést na přetřes něco, co je ověřené 15 studiemi a podpořené hlavními psychiatry v oblasti ADHD. Je to spíš jako úvaha, pro kterou nemám moc důkazů, ale vedou mě k ní domněnky a tento pocit ve mně čím dál víc narůstá.

Teorie o vzniku ADHD – ta oficiální

Všeobecně uznávaná teorie o vzniku ADHD mluví o tom, že základ pro ADHD je položen v době těhotenství, kdy se utváří mozek. Nebo nejdéle při narození novorozence, kdy dojde např. k částečnému přidušení pupeční šňůrou. Svou roli hraje také alkohol, stres a drogy užívané matkou během těhotenství, kdy pak mozek zcela „normovaně vyroben“. Většina ADHD je ale podle výzkumů předávaná rodiči, kteří sami mají ADHD (aniž by o tom třeba i věděli), koneckonců jedná se o poruchu, pro kterou nejdeme do supermarketu jako pro rýmu.

V určitých genech byla nalezena odchylka oproti běžné formě, která má tvořit ten základ pro ADHD. Ono to dává asi i racionálně smysl, když si promluvíte s ADHD pacienty, hodně pravděpodobně najdou u svých rodičů nějaké anomálie, které ale dříve nikdo neviděl/nechtěl vidět, a když, tak nebohého rodiče poslali složit metrák uhlí a mysleli si, že tím je problém hyperaktivity vyřešený. Ano, tělesná hyperaktivita určitě, ale ta uvnitř hlavy zůstala. O tom ale jindy.

Za zmínku stojí, že mezi EZO matkami je taky často rozšířená teorie o vzniku ADHD díky cukru. To je samozřejmě nesmysl, ten bílý prášek umí být často prevít, ale jediné, co umí je vyrobit projevy podobné ADHD, které po chvíli přestanou a dítě se zase chová jako předtím. Bavíme se o dítěti kolem 6-8 let. Za cukr si může člověk dosadit třeba syntetická barviva (ačkoliv jsou vyráběna z ropy, takovou moc jako „vyrobit“ ADHD opravdu nemají),  která sice opět mohou způsobit hyperaktivitu u dětí, ale druhý den se dítě chová zase stejně. To se u ADHD dítěte samozřejmě nestane.

Je potřeba říct, že já teorii vzniku ADHD při těhotenství/porodu samozřejmě taky nevyvracím, i k přihlédnutí k mé vlastní rodinné historii o tom není pochyb. Ale minimálně můj průběh ADHD se znatelně zhoršil po určité životní situaci.

Moje teorie o vzniku, resp. značnému zhoršení ADHD až v dospělosti

Jasně, spousta lidí má od narození jasné projevy ADHD. Už jako dítě hyperaktivita, potíže ve škole atd. Všichni asi známe definici dítěte s ADHD. Já to ale vztáhnu ted trošku sobecky na sebe. Celé dětství jsem žil v permanentním stresu, kdy otec byl gamler/alkoholik se všemi sociálními dopady na rodinu, které si lze představit. Já osobně na svoje dětství nevzpomínam kolem a kolem zrovna růžově.

Anyway, i já jsem měl takové standardní ADHD problémy v životě dítěte jako jsou emoce, vyrušování ve škole atd. Ano, odcházel jsem ze školy s poznámkami, dvojkami z chování atd. Ale přesto jsem byl dítě samotář. Nic jako extrovert. Z mého pohledu nic zásadního, nic strašného. Mohlo to být značně horší s dopadem na známky (byl jsem skoro premiant) a na to, že jsem si nezačal nic s nějakou pochybnou partou, abych následně skončil u drog. Místo toho jsem skončil u ženských…

Takhle to šlo do mých 18 let, půl roku před maturiou, kdy mi zemřela matka. Svět se pro mne zhroutil, řekl bych, že emoce byly ještě silnější i díky ADHD. No jo, očekávatelný. Za půl roku jsem se z nejhoršího dostal. Život šel dál svou cestou až do mých 21 let, kdy jsem začal trpět nespavostí. Současně v té době se objevily potíže s refluxem do jícnu. A přidal se k tomu i Tinnitus a Visual snow (což, jak se ukázalo později, bylo se mnou oboje už od narození). A zhruba do téhle doby můžu datovat i začátky vnímání mého já nějak jinak. Jakože jsem začal víc zapomínat, víc se do sebe uzavírat, víc holdovat alkoholu, dělat hovadiny na silnici atd. Až po dlouhých 8 letech, 2 nervových zhrouceních, a pobytu ve stacionáři teprve zjistili, že moje úzkostné a depresivní poruchy vlastně kryjí ADHD.

A tedy ta teorie?

A tady je moje teorie z oblasti neurobiologie: při stresu se uvolnují do krve katecholaminy (noradrenalin, dopamin, adrenalin), které mají za úkol držet tělo v pohotovosti. To je standardní reakce flight-or-fight, která zachraňovala člověka v pravěku. Ale je nesmírně důležitá, např. když jdete po přechodu a náhle se vyřítí ze zatáčky auto. Mozek se přepne do tohoto modu a výsledkem je, že odskočíte na stranu, aniž byste dlouho filozofovali, jestli stihnete uhnout, nebo jestli to řidič ubrzdí, tělo zkrátka obejde vyšší mozková centra a zařídí se samo.

Pokud ale taková stresová situace trvá příliš dlouho, tělo reaguje změnou v těchto neurotransmitterech. Neurony se vyčerpají neustálou sekrecí dopaminu atd. a přestanou je poskytovat k přenosu informací v mozku. Výsledkem je zhoršení projevů ADHD, protože tělo vyčerpalo možnosti regenerace neuronů (což se děje ve spánku, který ale v těle plném stresu není tak osvěžující). Nemyslím si, že tak vznikne „nové“ ADHD až v dospělosti, myslím si, že po období značného stresu může dojít k výše uvedému jevu. Obdobný proces ostatně nastává u cukrovky vlivem stresu (kortizol uvolněný při stresu mění při dlouhodobé přitomnosti v krvi chování buněk a jejich citlivost na inzulin, což je podstata jedné formy cukrovky), nevidím důvod pro to, aby se to nedělo i v mozku.

Myslím, že nejsem jediný, kdo si to myslí, berte to ale s rezervou. Jsou to jen moje domněnky.